Operační systémy – Digitální mozek našeho počítače i telefonuOperační systém (OS) si můžeme představit jako hlavního manažera, který stojí mezi hardwarem počítače a uživatelem. Nejdůležitější částí každého OS je jeho jádro, kterému odborně říkáme kernel. Ten má na starosti neustálou komunikaci s procesorem, pamětí a připojenými zařízeními, jako je myš nebo tiskárna. Aby počítač fungoval správně, musí být systém dobře nakonfigurován. Konfigurace zahrnuje vše od nastavení uživatelských účtů a jejich hesel až po správu ovladačů, což jsou malé programy, které učí operační systém rozumět konkrétnímu hardwaru. Správné nastavení zajišťuje, že se procesor nepřehřívá zbytečnými úkoly a že každá aplikace dostane přesně tolik operační paměti, kolik pro svůj běh skutečně potřebuje.Organizace dat – Od surových bajtů k přehledným složkámZpůsob, jakým operační systém ukládá informace, připomíná obří a neuvěřitelně precizní digitální knihovnu, která musí okamžitě najít jednu konkrétní stránku textu mezi miliardami ostatních. Na nejnižší úrovni jsou všechna data v počítači uložena pouze jako obrovské, nekonečné shluky jedniček a nul, tedy bajtů. Samy o sobě tyto hodnoty nedávají žádný smysl a vypadají jako digitální šum. Abychom s těmito informacemi mohli rozumně a efektivně pracovat, operační systém provádí proces tzv. abstrakce a organizuje je do logických balíčků nazývaných soubory. Každý takový soubor je definován svými unikátními vlastnostmi, mezi které patří jméno, přesná velikost v bytech a unikátní přípona (například .docx pro dokumenty, .jpg pro fotky nebo .mp4 pro videa). Tato přípona funguje jako instrukce pro systém, který díky ní okamžitě pozná, jaký program má k otevření dat použít a jak má dané jedničky a nuly interpretovat.Aby však v milionech jednotlivých souborů nevznikl nepopsatelný chaos, využívá operační systém strukturu složek (nebo také adresářů). Ty jsou uspořádány hierarchicky, což si lze představit jako rozvětvený strom vyrůstající z jednoho pevného bodu, tzv. kořenového adresáře (v systému Windows je to typicky disk C:). Tato správa je řízena pomocí souborového systému (např. NTFS u Windows nebo APFS u Apple), což je v podstatě vnitřní mapa disku. Tento systém si do speciální alokační tabulky zaznamenává přesnou fyzickou polohu každého kousku souboru na úložném médiu.Zajímavostí je, že souborový systém často rozděluje velké soubory na menší části a ukládá je tam, kde je zrovna volné místo – tomuto jevu se říká fragmentace. Kromě samotného obsahu systém spravuje i rozsáhlá metadata, která si můžeme představit jako „občanský průkaz“ souboru. Ta nesou informace o tom, kdo soubor vytvořil, kdy byl naposledy změněn nebo jaká jsou k němu nastavena přístupová práva. Když například soubor „smažete“, systém ve skutečnosti často neodstraní ona data (nuly a jedničky), ale pouze smaže záznam v oné mapě (tabulce), čímž místo označí jako volné pro budoucí použití. Bez této důmyslné vnitřní architektury a neustálé kontroly by moderní velkokapacitní disky byly jen nepoužitelným digitálním smetištěm, ve kterém by nebylo možné efektivně vyhledávat, bezpečně ukládat ani chránit naše soukromí. Způsob, jakým operační systém ukládá informace, připomíná obří kartotéku. Na nejnižší úrovni jsou data pouze shluky jedniček a nul (bajtů), které samy o sobě.Svět v kapse – Specifika mobilních operačních systémůMobilní telefony dnes představují výkonné počítače, které nosíme neustále u sebe, a proto používají speciálně odladěné verze operačních systémů, z nichž celosvětově dominují platformy Android a iOS. I když oba systémy vycházejí ze stejných základních principů jako velké stolní počítače, musí se vyrovnávat s velmi odlišnými podmínkami. Jednou z největších výzev je omezená kapacita baterie. Zatímco klasický počítač je většinou zapojen do sítě, mobilní OS musí být extrémně šetrný k energii. Toho dosahuje pomocí agresivní správy procesů na pozadí – aplikace, které zrovna nevidíte na displeji, systém velmi rychle „zmrazí“ nebo úplně uspí, aby zbytečně nezatěžovaly procesor a nevybíjely drahocennou energii. Dalším revolučním prvkem, který mobilní telefony přinesly, je vysoká úroveň bezpečnosti postavená na konceptu tzv. sandboxingu. Každá aplikace v mobilu běží ve svém vlastním, přísně izolovaném „pískovišti“. To v praxi znamená, že například nově stažená hra je technicky oddělena od zbytku systému; nemá žádný přístup k vašim kontaktům, SMS zprávám, poloze GPS nebo galerii fotografií, dokud jí k tomu vy sami v nastavení neudělíte výslovný souhlas. Tento model chrání uživatele před malwarem, který by se jinak mohl v systému šířit stejně snadno jako na starších verzích počítačových Windows. Vývoj mobilních systémů se také dělí podle filozofie přístupu k uživateli. Zatímco Android (postavený na jádře Linuxu) je otevřený systém, který umožňuje pokročilým uživatelům měnit téměř jakékoliv nastavení nebo instalovat aplikace z různých zdrojů, iOS od Apple je takzvaný uzavřený ekosystém (často přirovnávaný k „uzamčené zahradě“). Apple sází na maximální kontrolu nad hardwarem i softwarem, což sice omezuje volnost uživatele, ale na druhou stranu zajišťuje vysokou stabilitu, plynulost a rychlé aktualizace zabezpečení pro všechna zařízení současně. Tento souboj mezi svobodou a bezpečnou kontrolou je hlavním motorem neustálého vylepšování funkcí, které dnes v chytrých telefonech považujeme za samozřejmost.Virtualizace – moderní směry vývojeBudoucnost operačních systémů směřuje k tomu, že systém už nebude pevně vázán na jeden konkrétní stroj. Díky technologii virtualizace můžeme například uvnitř Windows spustit virtuální Linux jako samostatné okno. To je nesmírně užitečné pro vývojáře softwaru nebo pro firmy, které chtějí na jednom silném serveru provozovat desítky různých systémů najednou. Operační systém se tak mění z pouhého „spouštěče programů“ na vysoce inteligentní prostředí, které dokáže dynamicky rozdělovat výkon a chránit naše data, ať už pracujeme na herním PC, notebooku nebo chytrém telefonu.